MORČÁTKO JIŽNÍ Microcavia australis
Obývá otevřené až polopouštní krajiny Argentiny, jižní Chile a jižní Bolívie. Ukrývá se v porostech trnitých keřů, nebo v norách kolem 30 cm hlubokých. Výrazně se podobá morčeti lavicovitému, je však menší, má kratší ušní boltce a výrazný bílý proužek kolem oka. Dorůstá délky 20 - 22 cm a dosahuje hmotnosti 0,2 - 0,5 kg. Ocas je zakrnělý. Sklovina je zabarvena bíle a chybí podčelistní žláza. Po 54 denní březosti vrhá samice 1 - 3, vzácně i 5 mláďat.
Obývá otevřené až polopouštní krajiny Argentiny, jižní Chile a jižní Bolívie. Ukrývá se v porostech trnitých keřů, nebo v norách kolem 30 cm hlubokých. Výrazně se podobá morčeti lavicovitému, je však menší, má kratší ušní boltce a výrazný bílý proužek kolem oka. Dorůstá délky 20 - 22 cm a dosahuje hmotnosti 0,2 - 0,5 kg. Ocas je zakrnělý. Sklovina je zabarvena bíle a chybí podčelistní žláza. Po 54 denní březosti vrhá samice 1 - 3, vzácně i 5 mláďat.
MORČE DIVOKÉ Cavia aperea
Morče divoké obývá travnaté a křovinaté pampy od Ekvádoru až Surinamu po Uruguay a severní Argen
tinu, a to od nížin po nadmořskou výšku 4000 m. Zpravidla se sdružuje ve společenstvech po 5 - 10 jedincích. Skrývá se v podrostu nebo mezi kameny ve skalách. V rovinatých pampách si buduje mělké krátké nory. Z úkrytu vylézá nejčastěji po setmění. Území morčat můžeme poznat buď podle nor nebo podle všudypřítomného trusu. Morčata se živí travinami a nejrůznějšími bylinkami. Délka těla se pohybuje okolo 16 - 40 cm, přičemž na ocas připadá 0,8 cm. Samci jsou většinou větší než samice. Hmotnost je menší (přibližně poloviční), než je tomu u domácích morčat, 400 - 700g. Morčata mají celkem dlouhou srst, která na šíji přechází v hřívu. Dále je charakterizují široké lysé ušní boltce, ostré drápky na prstech a bílé hlodáky (řezáky). Zbarvení je tmavohnědé až černohnědé. Samice po 62 - 70 denní březosti rod
í 1 - 5 plně vyvinutých mláďat. Nejčastěji však 2 - 3. Mají k dispozici jediný pár mléčných bradavek. Při výchově mláďat někdy pomáhají i samci. Už druhý až třetí den po narození mláďata ochutnávají tuhou stravu. Samice může mít několik vrhů do roka. Pohlavní dospělost nastává po 8 měsíci věku. Na rozdíl od domácích jsou divoká morčata dost agresivní, a to hlavně mezi sebou. Divoká morčata slouží také jako zdroj masa pro místní Indiány. Ti je buď chytají, nebo je chovají stejně jako my králíky. Přirozenými nepřáteli jsou pak draví ptáci a šelmy.
Morče divoké obývá travnaté a křovinaté pampy od Ekvádoru až Surinamu po Uruguay a severní Argen
tinu, a to od nížin po nadmořskou výšku 4000 m. Zpravidla se sdružuje ve společenstvech po 5 - 10 jedincích. Skrývá se v podrostu nebo mezi kameny ve skalách. V rovinatých pampách si buduje mělké krátké nory. Z úkrytu vylézá nejčastěji po setmění. Území morčat můžeme poznat buď podle nor nebo podle všudypřítomného trusu. Morčata se živí travinami a nejrůznějšími bylinkami. Délka těla se pohybuje okolo 16 - 40 cm, přičemž na ocas připadá 0,8 cm. Samci jsou většinou větší než samice. Hmotnost je menší (přibližně poloviční), než je tomu u domácích morčat, 400 - 700g. Morčata mají celkem dlouhou srst, která na šíji přechází v hřívu. Dále je charakterizují široké lysé ušní boltce, ostré drápky na prstech a bílé hlodáky (řezáky). Zbarvení je tmavohnědé až černohnědé. Samice po 62 - 70 denní březosti rodí 1 - 5 plně vyvinutých mláďat. Nejčastěji však 2 - 3. Mají k dispozici jediný pár mléčných bradavek. Při výchově mláďat někdy pomáhají i samci. Už druhý až třetí den po narození mláďata ochutnávají tuhou stravu. Samice může mít několik vrhů do roka. Pohlavní dospělost nastává po 8 měsíci věku. Na rozdíl od domácích jsou divoká morčata dost agresivní, a to hlavně mezi sebou. Divoká morčata slouží také jako zdroj masa pro místní Indiány. Ti je buď chytají, nebo je chovají stejně jako my králíky. Přirozenými nepřáteli jsou pak draví ptáci a šelmy.MORČE LASICOVITÉ Galea musteloides
Vyskytuje se od nížin po náhorní plošiny Bolívie, Argentiny a Peru. Žije jako skoro všechna morčata ve společenstvích. Ta jsou u tohoto druhu hierarchicky uspořádána. Celé skupině vládne dominantní samice a ostatní jí jsou podřízeni. Obecně platí, že mladší zvířata jsou podřízena starším. Morče lasicovité obratně šplhá po větvích keřů i po skalách. V rovi
natých oblastech si morčata vyhrabávají nory. Ty jsou zpočátku kolmo dolů a v hloubce 0,5 m zahýbají vodorovně. Jsou 5 - 8 m dlouhé, různě se větví a jsou zde i slepá ramena a několik nouzových východů. Toto morče je dlouhé 17 - 24 cm s hmotností okolo 0,19 - 0,28kg. Zabarvením připomíná morče divoké, je však menší, štíhlejší, má delší hlavu a kratší uši. Sklovina hlodáků je žlutá až slabě oranžová. V době rozmnožování se jim viditelně zvětšuje podčelistní žláza jejíž funkce je bohužel zatím utajena. Samice po 53 denní březosti vrhá 1 - 7 mláďat, většinou však 2 - 4 . Pečuje o ně asi 4 týdny a ke kojení má k dispozici dva páry bradavek. Zajímavé je, že mláďata se nedotknou žádné potravy, dokud ji neochutná matka. Mezi sebou se morčata dorozumívají hlasitými pištivými signály. V případě nebezpečí se ozvou hvizdem, rychle zadupou nohama a schovají se. Ve vnitrodruhových šarvátkách se snaží přepištět jeden druhého. Morčata lasicovitá se ráda sluní.
Vyskytuje se od nížin po náhorní plošiny Bolívie, Argentiny a Peru. Žije jako skoro všechna morčata ve společenstvích. Ta jsou u tohoto druhu hierarchicky uspořádána. Celé skupině vládne dominantní samice a ostatní jí jsou podřízeni. Obecně platí, že mladší zvířata jsou podřízena starším. Morče lasicovité obratně šplhá po větvích keřů i po skalách. V rovi
natých oblastech si morčata vyhrabávají nory. Ty jsou zpočátku kolmo dolů a v hloubce 0,5 m zahýbají vodorovně. Jsou 5 - 8 m dlouhé, různě se větví a jsou zde i slepá ramena a několik nouzových východů. Toto morče je dlouhé 17 - 24 cm s hmotností okolo 0,19 - 0,28kg. Zabarvením připomíná morče divoké, je však menší, štíhlejší, má delší hlavu a kratší uši. Sklovina hlodáků je žlutá až slabě oranžová. V době rozmnožování se jim viditelně zvětšuje podčelistní žláza jejíž funkce je bohužel zatím utajena. Samice po 53 denní březosti vrhá 1 - 7 mláďat, většinou však 2 - 4 . Pečuje o ně asi 4 týdny a ke kojení má k dispozici dva páry bradavek. Zajímavé je, že mláďata se nedotknou žádné potravy, dokud ji neochutná matka. Mezi sebou se morčata dorozumívají hlasitými pištivými signály. V případě nebezpečí se ozvou hvizdem, rychle zadupou nohama a schovají se. Ve vnitrodruhových šarvátkách se snaží přepištět jeden druhého. Morčata lasicovitá se ráda sluní. 
Moko skalní Kerodon rupestris
V poslední době je poměrně často chován moko skalní. Vyskytuje se pouze v jediném pohoří v Brazílii. Trochu připomíná morče na delších nožkách, váží až jeden kilo
gram. Tělo má dlouhé okolo 30 cm, ocásek je téměř neznatelný, hrubá srst je hnědě zbarvená. V přírodě žije na suchých, skalnatých biotopech, je velmi hbitý a dobře šplhá po skalách, keřích i stromech. Najdeme jej v malých skupinkách, nejsou však tak snášenliví jako morčata. Aktivní je převážně ve dne, jako úkryty mu slou
ží skalní prohlubně a mělké nory pod kameny. Živí se stejně jako morče pouze rostlinnou potravou.
V poslední době je poměrně často chován moko skalní. Vyskytuje se pouze v jediném pohoří v Brazílii. Trochu připomíná morče na delších nožkách, váží až jeden kilo
gram. Tělo má dlouhé okolo 30 cm, ocásek je téměř neznatelný, hrubá srst je hnědě zbarvená. V přírodě žije na suchých, skalnatých biotopech, je velmi hbitý a dobře šplhá po skalách, keřích i stromech. Najdeme jej v malých skupinkách, nejsou však tak snášenliví jako morčata. Aktivní je převážně ve dne, jako úkryty mu slouží skalní prohlubně a mělké nory pod kameny. Živí se stejně jako morče pouze rostlinnou potravou. Chov a krmení: Moko skalní chováme v párech nebo menších skupinkách v prostorných voliérách, s možností ukrytí do vytápěného prostoru. Použít lze i pokojové vitríny a terária o minimálním rozměru 140x80x120 cm (DxŠxV) pro pár zvířat. Moko držíme při teplotě 16-20°C, vhodný je i malý bodový zdroj tepla umístěný nad kamenem nebo silnější větví, pod kterým se rádi ohřívají. Plně postačuje silnější žárovka v krytu z keramického
květináče nebo halogenové svítidlo. Ubikaci vhodně rozčleníme tak, aby zvířata měla co největší možnosti pohybu. Vhodné jsou větve, špalky, kameny, rádi také využívají malé plošinky umístěné na stěnách. Na podestýlku můžeme použít hobliny, slámu nebo drcenou kůru. Ubikace má mít celou řadu budek a úkrytů, kterých má být asi dvojnásobný počet, než je počet chovaných zvířat. Budky můžeme zavěsit i na stěny ubikace. Moko jsou někdy vůči sobě agresivní a musí mít možnost uniknout a ukrýt se. Příčiny vzájemné agresivity nejsou přesně známé, někdy se napadají samci navzájem, jindy na sebe doráží samice a nezřídka dochází i k zabití mláďat. K vzájemným potyčká
m dochází i na poměrně velkém prostoru. Takto postižené zvíře trpí stresem a příčinou úhynu mohou být také zanícená poranění po kousancích. Často napadané zvíře raději včas odstavíme, bohužel se je již většinou nepodaří zařadit zpět do skupiny. Velkým problémem je do takové uzavřené skupiny přiřadit nové zvíře. Pokud chceme seznámit navzájem neznámá zvířata spojujeme je ve větším prostoru, který neznají.
K porodům dochází během celého roku. Samice je březí 75 dnů a rodí jedno až dvě, výjimečně tři vyspělá mláďata, která jsou osrstěná, vidí a brzy po porodu rychle běhají.
Po několika dnech začnou přijímat pevnou stravu. Mláďata odstavujeme asi ve dvou měsících věku, pohlavně dospívají v půl roce života. Krmení se příliš neliší od potravy morčete domácího. Denně se jim podává seno, zelené krmení a větve listnatých a ovocných stromů. Tuto potravu musí mít k dispozici po celý den. Jednou denně dostávají jablka, mrkev a další kořenovou i listovou zeleninou a krmnou řepu. Potrava se doplňuje o zrniny (oves, kukuřice, pšenice, ječmen..), granulovaná krmiva pro přežvýkavce a tvrdé pečivo. Stejně jako morčata vyžadují vysoké množství vitamínu C v potravě, zejména v zimě jej musíme doplňovat v podobě preparátů, které jej obsahují (např. Celaskon, C-compositum...). Přidávat můžeme i další univerzální vitamínové a minerální preparáty (Roboran H, Supervit S, Konvit Neo...).
květináče nebo halogenové svítidlo. Ubikaci vhodně rozčleníme tak, aby zvířata měla co největší možnosti pohybu. Vhodné jsou větve, špalky, kameny, rádi také využívají malé plošinky umístěné na stěnách. Na podestýlku můžeme použít hobliny, slámu nebo drcenou kůru. Ubikace má mít celou řadu budek a úkrytů, kterých má být asi dvojnásobný počet, než je počet chovaných zvířat. Budky můžeme zavěsit i na stěny ubikace. Moko jsou někdy vůči sobě agresivní a musí mít možnost uniknout a ukrýt se. Příčiny vzájemné agresivity nejsou přesně známé, někdy se napadají samci navzájem, jindy na sebe doráží samice a nezřídka dochází i k zabití mláďat. K vzájemným potyčkám dochází i na poměrně velkém prostoru. Takto postižené zvíře trpí stresem a příčinou úhynu mohou být také zanícená poranění po kousancích. Často napadané zvíře raději včas odstavíme, bohužel se je již většinou nepodaří zařadit zpět do skupiny. Velkým problémem je do takové uzavřené skupiny přiřadit nové zvíře. Pokud chceme seznámit navzájem neznámá zvířata spojujeme je ve větším prostoru, který neznají. K porodům dochází během celého roku. Samice je březí 75 dnů a rodí jedno až dvě, výjimečně tři vyspělá mláďata, která jsou osrstěná, vidí a brzy po porodu rychle běhají.
Po několika dnech začnou přijímat pevnou stravu. Mláďata odstavujeme asi ve dvou měsících věku, pohlavně dospívají v půl roce života. Krmení se příliš neliší od potravy morčete domácího. Denně se jim podává seno, zelené krmení a větve listnatých a ovocných stromů. Tuto potravu musí mít k dispozici po celý den. Jednou denně dostávají jablka, mrkev a další kořenovou i listovou zeleninou a krmnou řepu. Potrava se doplňuje o zrniny (oves, kukuřice, pšenice, ječmen..), granulovaná krmiva pro přežvýkavce a tvrdé pečivo. Stejně jako morčata vyžadují vysoké množství vitamínu C v potravě, zejména v zimě jej musíme doplňovat v podobě preparátů, které jej obsahují (např. Celaskon, C-compositum...). Přidávat můžeme i další univerzální vitamínové a minerální preparáty (Roboran H, Supervit S, Konvit Neo...). MORČE URUGUAYSKÉ Cavia magna
??????????????? Galea monasteriensis S tímto latinským názvem, který neodpovídá žádnému latinskému jménu morčat, jsem našla fotky na internetu. Zřejmě se jedná o některého zástupce z říše morčat se špatným, či již neužívaným pojmenováním, jen je škoda, že to asi nepůjde zjistit.
¨
¨
MARY Dolichotinae V Jižní Americe chybí kopytníci. Dalo by se však říci, že je nahrazují mary. Vypadají totiž jako morčata křížená s malými antilopami. Někomu připomínají spíše zajíce. Jsou o něco větší než morčata, mají hranatou hlavu, dlouhé ušní boltce a vysoké štíhlé nohy opatřené drobnými kopýtky. Chodidla mají osrstěná. Srst je poměrně dlouhá, hustá a přiléhavá. Samice mají dva páry mléčných bradavek, které jsou umístěné po stranách těla poblíž předních a zadních končetin. Proto mary kojí vsedě.
MARA STEPNÍ (PATAGONSKÁ) Dolichotis patagonum
Obývá křovinaté pouště a pampy Argentiny, Bolivie a Paraguaye. Žije ve společenstvech několi
ka desítek jedinců, ale v trvalých párech (monogamie). Je však nekontaktním (distančním) typem zvířete a od ostatních jedinců svého druhu si udržuje odstup 1,5 m. Pokud skupinu napadne nějaký nepřítel mary vyskakují do výšky až 2 m a běží rychlostí až 80 km/h. Někteří jedinci se snaží zastavit nepřítele tím, že mu vystřikují do obličeje moč. Mara si hrabe vlastní nory, nebo se zabydluje v cizích opuštěných norách. Živí se travinami, listím a 
různými plody. Dorůstá délky 45 - 75 cm a kohoutkové výšky 50 cm. Ocas je dlouhý asi 4,5 cm. Dosahuje hmotnosti 9 - 16 kg. Mara stepní je zabarvena šedohnědě a má nápadný bílý pruh na zadku. Její srst je velmi hladká a jemná. Pro své chutné maso a poměrně velkou hmotnost se loví a je někdy označována jako patagonský zajíc. Umí velmi dobře hospodařit s vodou, takže bez této tekutiny
vydrží poměrně dlouhou dobu. Z její kůže i srsti si Indiáni vyrábějí přikrývky.Samice rodí po 58 - 77 denní březosti 1 - 3 plně vyvinutá mláďata. Pečuje o ně výhradně matka. Mláďata přijímají rostlinou potravu od 1 měsíce, ale zůstávají u matky po dobu 9 měsíců. Samice má mláďata většinou dvakrát do roka. Mara se dožívá vysokého věku, až 15 let. V normální situaci se mara pohybuje mimochodem (jde současně oběma levýma nohama a oběma pravýma nohama). Je také otužilá a velmi ráda se sluní.
Obývá křovinaté pouště a pampy Argentiny, Bolivie a Paraguaye. Žije ve společenstvech několi
ka desítek jedinců, ale v trvalých párech (monogamie). Je však nekontaktním (distančním) typem zvířete a od ostatních jedinců svého druhu si udržuje odstup 1,5 m. Pokud skupinu napadne nějaký nepřítel mary vyskakují do výšky až 2 m a běží rychlostí až 80 km/h. Někteří jedinci se snaží zastavit nepřítele tím, že mu vystřikují do obličeje moč. Mara si hrabe vlastní nory, nebo se zabydluje v cizích opuštěných norách. Živí se travinami, listím a různými plody. Dorůstá délky 45 - 75 cm a kohoutkové výšky 50 cm. Ocas je dlouhý asi 4,5 cm. Dosahuje hmotnosti 9 - 16 kg. Mara stepní je zabarvena šedohnědě a má nápadný bílý pruh na zadku. Její srst je velmi hladká a jemná. Pro své chutné maso a poměrně velkou hmotnost se loví a je někdy označována jako patagonský zajíc. Umí velmi dobře hospodařit s vodou, takže bez této tekutiny vydrží poměrně dlouhou dobu. Z její kůže i srsti si Indiáni vyrábějí přikrývky.Samice rodí po 58 - 77 denní březosti 1 - 3 plně vyvinutá mláďata. Pečuje o ně výhradně matka. Mláďata přijímají rostlinou potravu od 1 měsíce, ale zůstávají u matky po dobu 9 měsíců. Samice má mláďata většinou dvakrát do roka. Mara se dožívá vysokého věku, až 15 let. V normální situaci se mara pohybuje mimochodem (jde současně oběma levýma nohama a oběma pravýma nohama). Je také otužilá a velmi ráda se sluní. MARA SLANIŠTNÍ (ZAKRSLÁ) Dolichotis salinicola
Obývá odlehlé suché planiny s křovinami, případně solné stepi a pouště na území od jižní Bolivie až po severní Argentinu. Od mary stepní se liší především svou velikostí, kresbou a velikostí boltců. Ty má tato mara větší a širší. Má nápadné bílé skvrny před a za očima a chybí jí kresba na lýtkách. Délka těla je 36 - 49 cm přičemž ocas je asi 1 - 4 cm dlouhý. Dosahuje hmotnosti jen 1 - 3 kg. Vyhrabává si nory, které poznáme podle nahromaděné zeminy u jejího ústí. Mary slaništní po 77 denní březosti rodí 1 - 3 mláďata.
Obývá odlehlé suché planiny s křovinami, případně solné stepi a pouště na území od jižní Bolivie až po severní Argentinu. Od mary stepní se liší především svou velikostí, kresbou a velikostí boltců. Ty má tato mara větší a širší. Má nápadné bílé skvrny před a za očima a chybí jí kresba na lýtkách. Délka těla je 36 - 49 cm přičemž ocas je asi 1 - 4 cm dlouhý. Dosahuje hmotnosti jen 1 - 3 kg. Vyhrabává si nory, které poznáme podle nahromaděné zeminy u jejího ústí. Mary slaništní po 77 denní březosti rodí 1 - 3 mláďata.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme vám za komentář.